Outdoor a lezení - 2011.

Skialpinismus v Triebener a Rottenmanner Alpen

5.-7.3. 2011

1. den - Kerschkern (2225m)

Pravděpodobně jedna z posledních skialpových akcí v letošním roce opravdu stála za to! V sobotu jsme vyjeli sice se zpožděním, ale v o to silnější sestavě! Brno, Vídeň a Schwechat se daly dohromady a výsledkem byla sestava 11 skialpinistů a skialpinistek a tří běžkařek.

V poledne prvního dne nazouváme lyže na samém konci Triebener Tal u fantastické usedlosti Bergerhube, kde dokonce chovají nějaké křížence Jaků.
Sněhu je tak akorát, že můžeme nasadit lyže, a tak se, sice jako poslední, přesto se soustou elánu, vydáváme směr Kerschkern.

Ze začátku jdeme po příjemné lesní cestě podél potoku Grünbach a celá naše skupina si užívá odpolední sluníčko a pohodovou výstupovou trasu.
Později stoupáme kotlem pod vrcholky Goldkogel a Stellmauer, abychom se na konci doliny obloukem přiblížili k nejvyššímu z okolních kopců Kerschkern 2225m. Tady už i sklon začne být pěkně prudký a Kerstin volí odpočinek na sluníčku a posílá nás dál.

Tom mezitím už vystupuje prudkým svahem na hřeben, zatímco zbytek skupiny vrchol obchází a doufá v lepší podmínky na východním svahu.
Máme štěstí a bez velkého boje se dostáváme na úzký vrcholový hřeben a po chvíli na samotný vrchol. To, co zde zažíváme by si přál každý alpinista. Sluníčko, teplo a bezvětří. Dlouho si povídáme vychutnáváme pohodovou atmosféru a holky se pomalu psychicky připravují na sjezd. Dagi využívá situace a jako první vyráží s naším psem do údolí.

Během sjezdu si můžeme vychutnat všechny druhy sněhu od rozbředlého firnu přes ufoukaný tvrdý sníh až po zbytky prašanu.
I přes těžký batoh, ve kterém sedí Barča dojíždíme s Dagi jako první k autu a chvíli po nás i ostatní. Takové tůry jako dnes by se mohly vydařit častěji!

2. den - Gr. Bösenstein (2448m)

Skialpinismus v Eisenerzer Alpen

5.-6.2. 2011

1. den - Vrcholy Hoher Lins(2028m) a Auf der Stang(1716m)

Skialpová akce před dvěma týdny nás zdravě namotivovala a v pětičlenné sestavě vyrážíme za krásného počasí směr Steiermark. V sobotu máme v plánu vystoupat na Hoher Lins, který leží ve stejném hřebení jako cíl naší výpravy před dvěma týdny Wildfeld. Doufáme ve více štěstí, protože jsme minule na vrchol díky sněhové bouři nevystoupili.

Parkujeme u Elsner Alm, kde začíná výstup širokou lesní cestou. Skoro se podobá sjezdovce. To je obrovským uklidněním pro část naší výpravy, která se obávala těžkého sjezdu. Míjíme Tullinger Alm s nádhernými dřevěnými ozdobami a v pohodovém terénu pokračujeme do kotle pod Hoher Lins.

S Romanem se rozhodujeme pro výstup severním žlebem k vrcholu. S přibývajícími metry se zvedá silný vítr a poslední prudký úsek do sedla bojujeme s větrem více než se sklonem svahu. V sedle zjišťujeme, že předpověď, která slibovala nárazy větru přes 100km/h nelhala. Zkoumáme vrcholový hřeben, který je kompletně vyfoukaný. Na lyžích to nahoru a dolu zřejmě nepůjde, vítr se také nehodlá utišit, tak si zbývajících několik desítek výškových metrů k vrcholu necháváme na jindy. Jsme rádi, jakmile naše obličeje ve žlebu přestanou bičovat ledové krystalky a užíváme si sjezd.

Na dně kotle nahazujem znovu pásy, zdravíme rakouskou skupinku a sledujeme stopy Dagi, Romana a Marušky, vedoucí ke druhému blízkému vrcholu Auf der Stang. Sedlo pod vrcholem, kde na nás ostatní už čekají, je naštěstí vítr snesitelný a tak společně dosáhneme vrcholu ve výšce 1716m.

Po několika vrcholových fotkách nás čeká nádherný sjezd v měkkém sněhu a později i v prašanu zpět ke kouzelnému Tullinger Alm. Tady chvíli odpočíváme a obdivujeme dřevořezby místního majitele. Dojezd k autu je pohodový a po zbalení se vydáváme do Laintal, kde máme být ubytovaní na horské salaši. Pojem salaš ale není na místě. Je to fantasticky vybavená chatička se vším, co si srdce dobrodruha dokáže představit. Bylo by to krásné ubytování i na léto, kdy se v okolí dá podniknout několik bikových tůr.

Po vydatné večeři, pár partiích Bang a Confusion a spřádání skialpinistických plánů, usínáme a těšíme se na výzvu dalšího dne.

2. den – Zeiritzkampl(2125m) a uragán na vrcholu

Po vydatném spánku ve fantastické salaši se probouzíme do dalšího krásného dne. Vracíme klíče od chaty, loučíme se s Anne-Liese a uháníme do Radmer, kde začíná naše dnešní tůra na Zeiritzkampl. Hned na začátku nasazujeme slušné tempo a po 5 minutách nám ukazatel říká, že už máme hodinu za sebou. Za dalších deset minut jsme podle ukazatele ušli další hodinu. Kdo tuto tůru značil? Ukazatel v dalším průběhu tůry už sedí.

Prvním nepříjemným úsekem je mladý les a polom pod Kammerlalm. Během toho, co část naší skupiny v pohodě odpočívá, já s Cubem už pokračujeme dál mírným terénem, který se asi po čtvrthodině zvedne do prudkého vrcholovému žlebu, který má jistě 500 výškových metrů. To bude makačka, soudíme podle skialpinistů před námi, kteří se jen pomalu posunují směrem k vrcholu. Po malé svačince pokračujeme, tentokrát už s podpatěnkou na poslední poloze, ve výstupu.

Pravidelným tempem ukrajujeme výškové metry a míjíme většinu skialpinistů, kteří mají v prudkém svahu celkem problémy. Zkrátka, s Cubem se chodí rychle nebo super rychle. Těsně pod hřebenem se prudkému výstupu přidá velmi silný vítr, který citelně ochlazuje. Docházíme na předvrchol, rychle obléci, pásy a už jdeme po hřebínku k hlavnímu vrcholu. Po kratičké pauze sjíždíme žlebem za ostatními. Sjezd je mnohem lepší, než jsme čekali a tak si dáme výstup s Dagi, Romanem a Maruškou ještě jednou.

Na vrcholu neskutečně fouká, ale máme štěstí a vychytáme příjemné místo v závětří. Užíváme si sluníčka, opalujeme se a nad našimi hlavami vítr unáší krystalky ledu. Sjezd z hřebene je dobrý. Sníh drží, ale někteří z nás musejí bojovat. O něco níž se charakter sněhu mění a nepříjemná krusta vyžaduje plné soustředění. Bohužel mě a Dagi nepřeje štěstí, volím špatnou variantu a dlouho se trápíme v nepříjemném úseku plném keřů a špatného sněhu. Dagi to zvládá s několika slzičkami, ale pak už společně sjíždíme a odpočíváme u fantastického Kammerlalm.

Poslední část sjezdu polomem a hustým lesem bych si nejradši ušetřil, ale nějak se dolů dostat musíme. Zvládáme to bez škrábanců na lyžích a částečně po svých. U "pomateného" ukazatele čekáme na poslední členy naší výpravy a v pohodě dojíždíme k autu. Teď už jen převlékání do cestovního a vyrážíme na cestu domů.

Díky všem aktérům a zároveň fantastickým fotografům, za příjemnou atmosféru a skvělé fotky!
Foto: Roman, Maruška, Dagi, Cub.

Skialpinismus v okolí Trofaiach

22.-24.1. 2011

Fotogalerie

1. den - Laminegg

Po dlouhé době vyrážíme na outdoorovou akci s partou z Olomouce ve složení Roman, Maruška a Jarda. Společně s Martinem, Dagi a mnou je nás šest a v této sestavě vyrážíme v sobotu směr Präbichl, kde po malých problémech s parkováním podnikáme túru na Laminegg. Přestože vyrážíme až v poledne, ochlazuje nás již od parkoviště studený vítr, který se naštěstí později trochu hodin utišil a výstup za lednového sluníčka byl při -10°C snesitelný.

Během výstupu se kocháme pohledy na krásný Handlalm a okolní vrcholy TAC – Spitze a Leobner Mauer, kterou traverzujeme a pokračujeme velmi prudkým terénem do sedla Lamingsattel. Tady potkáváme první skialpinisty, kteří vyrazili už ráno a teď si již užívají sjezdu v hlubokém prašanu. Někteří se celkem trápili, což možná lehce zneklidnilo naše princezny.

Z Lamingsattel můžete pokračovat až na Hochturm, ale nám se podmínky vzhledem k exponovanému vrcholovému hřebeni a čerstvému sněhu nezdály bezpečné. Volíme tedy původní variantu s vrcholem Laminegg ve výšce 1959 m.

Po několika vrcholových fotkách nás čeká nádherný sjezd v prašanu zpět do sedla, odkud po krátké svačince pokračujeme kuloárem zpět do údolí. Prudký sjezd přežili všichni kromě jedné teleskopické hůlky. Jakmile dorázíme do blízkosti lyžařského střediska, začne se do nás znovu opírat mrazivý vítr. Nakonec jsme celí promrzlí rádi, že je tůra za námi a vyrážíme se ohřát do našeho penziónu v Trofaiachu.

2. den – Lugauer a jeho zakletá jižní stěna

Probouzíme se do úžasného rána a po důkladném studiu našich průvodců se rozhodujeme, pro dlouhý výstup na Lugauer z jihu od Radmer. Výstup má trvat 4 hodiny a klíčovým místem, je skalní stupeň zajištěný ocelovým lanem. To nás lezce nijak nevylekalo a tak už v 9 hodin razíme stopu v čerstvém prašanu.

Po několika minutách končí cesta, terén je prudší a prudší a já přestávám věřit informacím v průvodci. Místy musíme kvůli náročnímu terénu sundat lyže a pokračovat po svých. Při krátkém oddychu hlasujeme, jestli to zabalit a rychle vyrazit na jinou túru. Jsme s Dagi přehlasováni, tak házíme lyže na bágl a ukrajujeme prudkým terénem další výškové metry pod skalní stěnu. Naštěstí máme alespoň krásné výhledy.

Prošlapávání stopy dá zabrat, ale skalní stupeň se přibližuje. Čeká nás ještě velmi nepříjemný traverz prudkého svahu, kde sníh pod prudkými slunečními paprsky ztrácí stabilitu. Máme s Romanem trochu náskok, tak jej využiji k obhlídce dalšího terénu. Po 5 minutách a dalších 20 výškových metrech je mi jasné, že tento výstup nedokončíme. Po ocelovém laně ani památky a úzká travnatá lávka nad skalním stupněm, která je navíc pokrytá 40 centimetry nestabilního sněhu je příliš velké riziko. Po krátké pauze, kdy pozorujeme divokou zvěř v oboře na protějším svahu, se vydáváme zpět k parkovišti. Bohužel Lugauer nás zklamal i po cestě zpět. Hluboký sníh nemá vůbec žádný podklad a lyže si při pokusech o sjezd vytrpí své. Teprve na lesní cestě můžeme znovu obout prkýnka a v pohodě dojet zpátky k autu.

Lugauer z jihu nás zklamal na plné čáre. Byla to první túra podle knižního průvodce, která opravdu v takovém průvodci nemá co dělat, hotové harakiri. Autor měl štěstí, že zrovna nabyl nablízku, jinak by ho uškrtilo šest párů rukou.

Jako náplast jsme podnikli pěší procházku po krásné vesnici Radmer se zastávkou u jelení obory. Nálada se nám rychle zlepšila a vidina prima večere nám dala na dnešní neúspěch brzo zapomenout.

3. den – Wildfeld - prašan a sněhová bouře

Dnes nás po probuzení nazdraví sluníčko, ale bílé zasněžené pláně. Volíme Wildfeld, jeden z mála opravdu bezpečných kopců v okolí. Už po cestě zjišťujeme, že dnes to nebude zadarmo. Vyjet po namrzlé silnici až na parkoviště u nástupu je pořádná výzva, která se neobejde bez sněhových řetězů. Nakonec ale za nepříjemného studeného větru vyrážíme.

Během výstupu musíme překonat polom se spoustou hlubokého sněhu, který ale nemá žádný podklad. Víme tedy už teď, které místo budu při sjezdu nejhorší.

Přibližně v 1500m odpočíváme v závětří u krásných chatiček, které jsou ale dnes úplně opuštěné. Po odpočinku nás čeká traverz prudkých svahů vrcholu Stadelstein a u Ochsenboden začíná poslední výstup příjemným mírným žlebem do sedlo pod vrcholem Wildfeld. Zabrat nám ale dává hluboký prašan a taky stále zesilující vítr. Vypadá to, že dojít až na vrchol dnes nebude žádný med.

Posledních pár metrů do sedla je opravdu krutých a po chvilce hledání alespoň minimálního závětří to vzdáváme, nasazujeme pásy a radíme se, jestli pokračovat nebo ne. Nakonec dává polovina skupiny pokus překonat posledních 50 výškových metrů, ale po pár krocích to otáčejí a všichni společně sjíždíme.

Sjezd je i přes lavinovou trojku pohodový, bez jakýchkoli nebezpečných úseků a to hlavne díky mírnému sklonu. Prašanu je tolik, že se nám někdy lyže ani pořádně nerozjedou, ale to zvláště tém, co už jsou unaveni po výstupu nijak nevadí. Jestě jednou nabíráme síly u krásných salaší pod Ochsenboden a po krátkém boji v nepříjemném polomu dojíždíme po cestě, k našemu výchozímu bodu.

I přes Gore-Weather se nám podařila podniknout pěkná túra a snad i Dagi na ni bude vzpomínat v dobrém. Každopádně jí bude túru dlouho připomínat její modřina, kterou si odnesla z jednoho pádu.